Blíží se nám dva důležité svátky, které jsou den po sobě, a i když spolu velmi úzce souvisí, tak každý svátek vydá minimálně na jedno téma. A tak s předstihem si dnes vybereme ten první, který je i prvním chronologicky, protože se týká našeho území v devátém století.

Dnes si tedy v rámci našeho čtvrtečního tématu popovídáme o Cyrilovi a Metodějovi a Jana Husa, který žil o šest století později, si necháme na příště. A i když tyto dvě epochy dělí 6 století, může někoho z vás překvapit, že spolu velmi úzce souvisí. A bez pochopení těchto dvou událostí nemůžeme vnímat kořeny našeho více než tisíciletého národa, souvislosti s Karlem IV. a svatým Václavem, a také souvislosti našeho vztahu s Německem.

A tak tedy zpět do devátého století. Kníže Rostislav požádal byzantského císaře Michaela III. o vyslání křesťanských učitelů na území Velké Moravy.

Nemůžeme si představovat, že zde existovalo hezké harmonické pohanství a najednou se Rostislav rozhodl, že tady rozšíří křesťanství. Křesťanství se postupně šířilo po celé Evropě, ale současně se stalo mocensko-politickým nástrojem. A hlavní mocensko-politický vliv sem přicházel od západu a Francké říše. Tou dobou sice Vatikán jako pojem ještě neexistoval, ale v podstatě se jednalo o vliv tehdejšího Vatikánu, tedy západořímské církve.

A kníže Rostislav nechtěl tomuto západnímu vlivu podlehnout, a proto požádal byzantského císaře, protože východní křesťanství nemělo mocenské ambice jako křesťanství západní. Rostislav se tím snažil ubránit nadvládě západních mocenských struktur.

A císař Michael vyslal ty nejpovolanější a nejvýše duchovní i inteligentní kněze, jaké celá Byzanc měla, Cyrila a Metoděje. Tito dva kněží byli skutečně vysoce duchovní a přinesli k nám velmi důležitý duchovní dar. Propojili náš slovanský jazyk s vysokou duchovní naukou a jejich plody zde máme dodnes. My jako rodilí mluvčí si to sice příliš neuvědomujeme, ale čeština je v porovnání s jinými evropskými jazyky, zvláště germánskými, jazyk vysoce duchovní.

Českou delegaci v čele s knížetem Bořivojem I., která se za Cyrilem a Metodějem vydala na Moravu, Metoděj pokřtil. A spolu s ním byla také pokřtěna kněžna Ludmila, i když se neví, jestli to bylo současně. Nicméně všichni byli z učení a z charismatu Cyrila a Metoděje nadšeni a začali jejich učení šířit i v Čechách. A mimochodem Ludmila dostala od Metoděje také zlatý obrázek Madony s Ježíškem, tedy palladium země české, ale o tom si povíme někdy v budoucnu.

Tou dobou se naše území a hlavně zdejší obyvatelé velmi obohatili. Jenže západní mocenský blok se nechtěl smířit s odporem a poklesem svého vlivu.

Za svého života měl Metoděj na Moravě mnoho svých žáků a následovníků, bylo jich kolem 200. Po Metodějově smrti však západní rozvědka spustila akci na likvidaci cyrilometodějského učení. A s pomocí Rostislavova nástupce – Svatopluka, kterého získali na svou stranu, celou akci rozjela.

Svatopluk Metodějovy žáky nejdříve věznil a mučil a zbylé přeživší nakonec vyhnal ze země. Někteří duchovní lidé vnímají, že toto násilné vyhnání Metodějových žáků si nese Morava až do současnosti.

V Čechách byl vývoj odlišný. Východní cyrilometodějské učení zde dál přežívalo, neboť jejich odkaz dál šířili Bořivoj s Ludmilou. A Ludmila tuto duchovnost předala svému vnukovi Václavovi.

Všichni víme, že dějiny píšou vítězové, a tak vítězové také napsali to, že kníže Václav byl poddajný vůči německým sousedům. Ve skutečnosti se na našem území hrála politická hra o převzetí vlivu západní církve nad naším územím. Na Moravě se to podařilo přesvědčením Svatopluka, jenže v Čechách jak Ludmila, tak Václav chtěli prosazovat východní křesťanství a nechtěli se podvolit mocenským vlivům západní církve. Jenže s tím se tehdejší západní rozvědky nechtěly smířit. Ludmilu se jim podařilo odstranit pomocí Drahomíry a Václava pomocí jeho bratra. Vidíme, že vztahy s našimi západními sousedy jsou velmi složité již od devátého století a je důležité je vnímat, abychom správně pochopili i to, co se děje v současnosti kolem Landsmanšaftu a snahy o znovuobsazování našeho území Němci.

Kníže Václav chtěl pokračovat v cyrilometodějském učení. Jenže to se nelíbilo západním mocenským strukturám, a tak Václava odstranily.

Jenže Karel IV., další Přemyslovec a vysoce duchovní člověk, tyto věci v Českém království velmi dobře navnímal, a proto chtěl na svatého Václava navázat. V té době z něj vytvořil skutečného patrona země, jemu byla věnována královská koruna, která měla navždy spočívat na jeho lebce.

Mluvili jsme nedávno o ostatcích svaté Zdislavy a pokud vnímáme sílu ostatků, pak nám dojde, proč měla koruna spočívat na Václavově lebce. Koruna se měla ladit na Kristovo světlo, které lebka svatého Václava vyzařuje, a při korunovaci mělo toto Kristovo světlo být předáno korunovanému. Karel chtěl, aby České země spravovali Kristovým světlem prozáření vládci.

Karel se snažil velmi politicky obratně vymanit z nadvlády západních mocenských struktur, a proto se tak opíral o svatého Václava. A za jeho života se to velmi dobře vedlo. Z Prahy se mu podařilo udělat duchovní centrum Evropy. Praha byla tou dobou stejně vlivná i podobně velká jako Paříž a třikrát větší než Londýn.

Ale tento proces se západním mocenským strukturám vůbec nelíbil. Čeští učenci i obyvatelstvo toužilo po skutečné duchovnosti. Karel IV. tento proces započal, ale nemohl již dostatečně ovlivnit to, co se stane po jeho smrti. Západ napřel své veškeré síly, aby vzpouru Přemyslovců zastavil. Václav IV. nebyl zdaleka slabý vládce, ale západ rozjel velmi tvrdou hru mezinárodních intrik. A v té době se objevil Jan Hus, kterého musel západ umlčet stůj co stůj. A o tom si podrobněji řekneme příští týden.

Plody cyrilometodějské duchovnosti jsou tak velmi úzce spjaty s dějinami českého národa posledních dvanácti století. A na našem území probíhá tisíciletý boj mezi východní duchovností a západními mocenskými tendencemi. Naše země totiž skutečně patří na východ, ale hraje se zde tisíciletá politická hra, a proto někteří lidé tak hystericky opakují náš prozápadní narativ. To jsou ti, co vyhnali Metodějovy žáky, zavraždili Ludmilu a Václava, upálili Jana Husa a chtěli za druhé světové války náš slovanský národ vyhladit. Ale celých těch dvanáct století se jim to nepodařilo, a tedy český národ je daleko schopnější, než jsme si vůbec ochotni připustit.