Mladá generace

Začíná nový školní rok a děti se opět vrací do lavic, aby se na jedné straně vzdělávaly, ale na té druhé, aby byly indoktrinovány způsobem, který prosákl do vzdělávacího systému posledních desetiletí. A protože víme, jakým způsobem se vzdělávací systém od devadesátých let proměnil, tak bychom si mohli myslet, že je situace v podstatě beznadějná. Jenže ve skutečnosti se stalo něco, co nebylo plánováno, a generace, která teď vychází ze středních a vysokých škol, má naopak velmi důležitý potenciál. A tak možná svítá naší zemi určitá naděje.

Mám na mysli věkový rozsah přibližně od 18 do 30 let. Možná se to někomu bude zdát podivné, protože současnou mladou generaci zajímají především sociální sítě, povrchní zábava a o hlubší společenská témata se v podstatě nezajímá. Názorově jsou vysoce indoktrinovaní, takže nad důležitými tématy vůbec nepřemýšlejí a přebírají již předem uměle vytvořený světonázor. Tedy stav zdánlivě beznadějný. Kde je tedy ta nadějná, ale současně i riziková část?

Ta naděje spočívá v tom, že v současné mladé indoktrinované generaci zeje obrovská prázdnota. A ti mladí lidé tuto prázdnotu začínají vnímat. Generace starší, tedy řádově 30 až 45 let, je spíše zfanatizovaná až agresivní. Sociálním inženýrům, kteří se snažili o rozklad naší kultury a společnosti, se podařilo generaci od 30 do 45 celkem úspěšně zfašizovat. Jenže když se hodně tlačí na pilu, tak se jí vylámou zuby. Během posledních pětadvaceti let se tak dramaticky proměnilo školství, že začalo produkovat naprosto bezduchý vzdělávací obsah. A pokud by člověk byl pouhý stroj, tak by se jim vše podařilo.

Jenže člověk není stroj, ale duchovní bytost. A mladí lidé tuto prázdnotu cítí. Není to jen nedostatek bytů, které byly rozdány Ukrajincům. Není to jen nejistota ekonomického prostředí, které má zajišťovat pro své obyvatele stát. Je to mnohem širší pocit beznadějné budoucnosti, která vlastně pro ně nemá žádný obsah.

Mladí lidé vnímají, že se topí, ale nevidí kolem žádná stébla, natož pevný břeh.

Tito mladí lidé totiž po nějakém životním obsahu začínají prahnout. A tím teď nastává čas velkého potenciálu. Je to doba jisté singularity, tedy jakéhosi bodu nula. Pokud někdo přijde se skutečným a lákavým obsahem, mohou se tím nastartovat velké společenské změny, které budou pohánět právě současní mladí lidé. Což s sebou však přináší obrovská rizika. Období singularity se může zvrhnout v podstatě kamkoliv. V podobném stavu bylo Německo ve třicátých letech a víme, kde to skončilo.

Nemysleme si však, že to je chyba těch, kteří tento proces naplánovali. Současný stav je totiž vhodný k přeformátování společnosti, což je právě cílem těch plánovačů. Pokud chce někdo společnost přeformátovat v co nejkratším čase, musí jí zničit či odebrat vlastní obsah a teprve, až se společnost stane bezobsažnou, přijde s novým řešením, které taková společnost velmi rychle a ráda přijme za své. Ale pro tyto plánovače je toto období kritickým momentem. Nesmí přijít s novým řešením dříve, než se společnost dostane do této singularity, tedy do jakéhosi pomyslného bodu 0. A kolem tohoto okamžiku se může stát, že se společnost najednou vydá úplně jiným směrem, než plánovači plánovali. Tento bod nula je v současnosti v podstatě na spadnutí. Je to obrovský potenciál, který je právě teď možné využít k tomu, aby se duch našeho národa opět probral ze svého spánku. Právě teď, když situace vypadá beznadějně, je ve vzduchu velká naděje. Je důležité ji nepropásnout. Podobná situace se může opakovat až za velmi dlouhou dobu.

Plánovačům se podařilo oddělit mladou a starší generaci jakousi mezigenerační vrstvou. Nechci pro označování těchto generací používat termíny X, Y, Z nebo mileniálové, což jsou označení globální a s naší problematikou souvisí spíše nepřímo. Pro zjednodušení 1., nejstarší generace jsou lidé nad 50, 3. mladá generace jsou lidé pod 30 a 2. prostřední generace je něco mezi tím.

1. generace rezignovala nad tím komunikovat s generací druhou, protože ta byla otočena proti ní. A tak často rezignovala již úplně a komunikuje jen sama se sebou. Jenže se 3. generací vlastně nemluví nikdo. 2. generace je zcela odřízla od generace první. A nejen to. 1. s 3. generací mají již velmi rozdílný způsob komunikace, tedy vzájemně si již příliš nerozumí.

Mladou generaci pod 30 let jsme si pracovně označili jako 3. generaci, a ta vnímá bezcílnost a bezduchost současného stavu společnosti. A 1. generace, tedy lidé nad 50 let, s ní ztratili kontakt.

Zde je však schovaná možná cesta ven. Plánovači se velmi snažili o to, aby se ke třetí generaci ta 1. nedostala. To je totiž největší úskalí jejich plánu. Potřebovali vytvořit 3. generaci na jedné straně naprosto prázdnou, ale na straně druhé izolovanou od možného nebezpečí, to jest od třetí generace. Vybudovali jako ochrannou hráz druhou zfanatizovanou generaci, aby se k ní ta nejstarší, tedy ta 1., nedostala.

A teď je před námi tato obrovská výzva a obrovský potenciál. 3. generace, tedy mladí lidé přibližně pod 30, jsou velmi snadno oslovitelní jakýmkoliv obsahem. Jen je potřeba najít odpovídající způsob komunikace. Nemysleme si, že tento způsob komunikace musí být úplně primitivní tak, jako současné TikToky nebo Instagramy. Mladí lidé jsou stále ještě inteligentní, i když se na nich současný školský systém podepsal velmi negativním způsobem. Je však důležité, že nehledají pouze jakési ekonomické jistoty. Hledají komplexní světonázorový obsah včetně duchovního aspektu. Jenže nikoliv staré konzervativní obsahy, proti kterým mají školským systémem vytvořený záměrný odpor.

K některým slovům mají vytvořenou averzi až téměř reflexivní. Například slovo národ. Jakmile se v nějaké souvislosti objeví slovo národ nebo národní, je to pro ně horší než nadávka. Plánovači propojili slovo národ téměř až na úrovni první signální soustavy s pojmy jako Hitler. A takovýchto nášlapných min je v mladé generaci víc. Komunikace s mladou 3. generací se tak může trochu podobat chůzi po minovém poli.

Ale přesto to není vůbec beznadějné. Naopak. Toto pole je zaminované právě proto, že to je ten nejcennější potenciál, ke kterému plánovači naplánovali, že se k němu první generace nesmí dostat. Otevřeli potenciálové okno, ale mají velký strach, že se k němu dostane někdo jiný než oni sami.

Nyní jde o to, aby první generace tuto výzvu přijala a nevymlouvala se, že to nejde. Pokud někdo cítí prázdnotu, tak jde sice naplnit čímkoliv, ale největší šanci má duchovní obsah. Něco, co má pevné kořeny, ale současně také to, co pozemské lidské bytí přesahuje.