Jan Hus

Minule jsme si povídali o tom, jak byli na Velkou Moravu pozváni Cyril s Metodějem, aby se zde šířilo východní křesťanství a abychom se tím zbavili závislosti na mocenských strukturách západní církve. Jenže Rostislavova nástupce Svatopluka se podařilo Germánům získat na svou stranu. V Čechách sice východní křesťanství přežívalo delší dobu díky Ludmile a jejímu vnukovi knížeti Václavovi, ale jak víme, oba se podařilo prozápadním strukturám zavraždit. A tak se území Čech a Moravy podařilo získat tehdejšímu Vatikánu, i když tehdy samozřejmě žádný Vatikán ještě neexistoval, do sféry svého vlivu.

A to víceméně trvalo až do nástupu Karla IV. na český trůn. Karel IV., který měl velké duchovní nadání, při svém pobytu v Praze brzy pochopil, že České království není jen nějaká lucemburská provincie, ale že v Čechách jsou kořeny něčeho mnohem důležitějšího. A tak, jak měl velmi blízký vztah ke své matce Elišce, tak se i naladil na odkaz svých přemyslovských předků. A pochopil svého předchůdce svatého Václava, že se chtěl věnovat čisté Kristovské víře, která pocházela z východu od Cyrila a Metoděje, a chtěl se tak vymanit z mocenského vlivu Říma.

Ale toto vše dělal politicky velmi chytře. Římu nešlo vzdorovat, všechny kroky dělal v souladu s papežem, ale současně začal z Prahy budovat nové centrum duchovnosti i řízení. Pro tyto kroky potřeboval novou českou inteligenci, a proto v Praze založil novou univerzitu. Z Prahy vzniklo skutečné univerzitní město. Tou dobou měla Praha kolem 40 000 obyvatel a byla srovnatelně veliká jako Paříž. Až čtvrtina tehdejších obyvatel přímo souvisela s Karlovou univerzitou. A hlavní zaměření bylo právě na schopnost řízení a duchovnost. Také sháněl po celém světě ostatky svatých. Ne že by to byl nějaký sběratelský koníček, jak je to často záměrně dezinterpretováno. Ostatky svatých vyzařují Kristovo světlo a jejich koncentrováním v Praze v ní posiloval čistou kristovskou energii.

A přestože to byl velmi ambiciózní projekt, za Karlova života se velmi dobře dařil. Po jeho smrti byl jeho syn postaven před tento velký úkol, a přestože nebyl vůbec neschopný, přesto nedosahoval takové výše jako jeho otec. A navíc tehdejší Západ pochopil, kam se vší aktivitou Karel směřoval, a napřel obrovské síly k tomu, aby tento proces zastavil. A jedním z plodů Karlovy snahy byl právě Jan Hus.

Jan Hus byl ve své podstatě následovník Karla IV. Karel IV. se svou aktivitou snažil vlastně Jany Husy vytvořit a současně se snažil i vytvořit vládnoucí královské zázemí. Jenže síla tehdejších „západních“ rozvědek rozjela svou aktivitu na plné obrátky. Kvůli jedné z těchto aktivit přišel k úhoně Jan Nepomucký. Dostal se do velmi ostré špionážní hry mezi dvěma mlýnskými kameny, což pro něj nedopadlo dobře, i když na druhou stranu bychom o něm dnes již nic nevěděli. Václav IV. byl nucen hrát drsnou hru, protože vnímal to velké nebezpečí ze Západu.

Ale tento společensko-politický proces, který Karel IV. rozjel, by se nemohl podařit bez podpory lidu a bez schopných lidových vůdců. A jedním z nich byl velmi schopný a inteligentní člověk – Jan Hus. Svými rétorickými schopnostmi strhl na sebe veřejnost a betlémská kaple se stala ohniskem tohoto hnutí. Jan Hus byl tedy jakýsi pokračovatel Cyrila a Metoděje, svatého Václava a Karla IV.

Ale Západ moc dobře vnímal velké nebezpečí, které se v Praze zrodilo, a do likvidace vzpoury, kterou Jan Hus představoval, napřel obrovskou sílu. Manželka Václava Žofie nebyla ta, která přesvědčovala Václava k Husově podpoře. Naopak Václav potřeboval mít volné ruce a nepodporovat Husa přímo ze svého královského titulu. A tak Žofie plnila jeho přání jako jeho nejbližší osoba.

Jenže Západ se v tomto směru velmi zkonsolidoval a podařilo se mu také získat na svou stranu Václavova bratra Zikmunda, tedy tu proradnou lišku ryšavou. Jan Hus si možná sám nebyl vědom, do jak vysoké hry se zapojil. Nicméně měl velkou podporu lidu i přátel z univerzity a zřejmě to všechno tušil.

Praha se v tu dobu stala po Římu nejdůležitějším centrem ve střední a západní Evropě spolu s Paříží. Jenže Paříž byla s Římem loajální. Praha se s Českým královstvím mohla z vlivu Říma vymanit a husité následně svou neporazitelností celé Evropě předvedli, že toho jsme skutečně schopni. Jenže západním mocenským strukturám šlo o nadvládu nad Evropou tak jako v současnosti a něco takového nechtěli dopustit.

Během husitských válek jsme přišli o dvě třetiny obyvatelstva a méně lidnaté pohraničí tak postupně začalo osidlovat germánské obyvatelstvo. Na dlouhou dobu se Západu podařilo dostat český národ na kolena. Ale tím tento příběh nekončí. Víme, jak Jan Hus skončil, ale pro nás je důležitý především odkaz, který po sobě zanechal.

Když se podíváme do čtyř artikulů, které vznikly po Husově smrti z jeho učení a definovaly husitské hnutí, tak s nimi nelze než souhlasit. Bylo v nich jednak přijímání pod obojí, což je požadavek opřený přímo o evangelium svatého Jana, a také kritika svatokupectví.

V roce 1457 pak vzniká původní Jednota bratrská, která na rozdíl od katolické církve prosazovala hlavně život v dobrovolné chudobě a izolaci. Odmítali přepych, obchodování pro zisk a hromadění majetku, důsledně odmítali násilí a měli extrémně přísnou církevní kázeň – za hříchy hrozilo vyloučení ze společenství.

Současné protestantské církve, které se k Husovu odkazu hlásí, nemají s Husovým odkazem v podstatě nic společného kromě přijímání pod obojí. K hříchům se chovají naopak mnohem volněji než katolická církev, chudoba je obvykle nezajímá vůbec, k evangelismu se za první republiky hlásila spíše naopak finanční smetánka a různí evangeličtí kněží v současnosti podporují válku proti Rusku mnohem víc než katolíci. Navíc Jan Hus měl velkou úctu k Panně Marii, naopak evangelická hnutí proti ní často otevřeně bojují.

Jan Hus je tak zneužíván jak protestantskými církvemi, které bojují proti katolicismu způsobem, který vůbec tak on sám nemyslel, a současně byl i zneužit komunistickou propagandou, která křesťanství odmítala zcela. A co se tedy stalo s evangelickými církvemi?

Současné evangelické a husitské církve pocházejí z konce 19. a 20. století a hlavní jejich směřování není k duchovnosti tak, jak chtěl Jan Hus a Karel IV., ale naopak k odstraňování duchovnosti směrem k osvícenskému humanismu a zednářství. Odkaz Jana Husa je tak v současnosti mnohem víc zašmodrchaný, než by se na první pohled mohlo zdát. Ale o propojení evangelických církví a zednářství si povíme v některém z dalších tematických večerů na Stanici Hvězda.

A ještě mimochodem Česká televize, která vybírá poplatky za to, aby ducha naší národní hrdosti rozmělňovala, zplodila k výročí upálení Jana Husa v roce 2015 seriál *Jan Hus* a do hlavní role obsadila Matěje Hádka. Matěj Hádek je skvělý herec, ale na roli Jana Husa se vůbec nehodil. Tento seriál vykreslil Jana Husa jako málo charismatického a vnitřně rozpolceného intelektuála, který vlastně netušil, která bije. Oproti němu Jan Hus ztvárněný Zdeňkem Štěpánkem v roce 1954 charismatický je a vykreslení z 50. let je mnohem zajímavější než to, co předvedla Česká televize současnosti.