Svatý Václav

Minule jsme mluvili o zednářské čelence na lebce svatého Václava a na samotného Václava už nám nezbyl příliš čas. A protože se blíží jeho svátek a navíc mám k němu celkem blízko, protože to je přinejmenším můj jmenovec, tak si o něm dnes povíme trochu víc. A také si zodpovíme otázku, proč je svatý Václav pro naši zemi vůbec tak důležitý? A proč byl tedy vlastně také trnem v oku právě zednářům? Dějepis píšou vítězové, a tak je popis Václavova života i odkazu velmi výrazně posunutý, a tak je potřeba jít přímo ke kořenům, abychom zjistili, jak to tou dobou vlastně bylo.

Začneme od prostředka a podíváme se k jeho hrobu. Svatý Václav je pohřben pod svatováclavskou kaplí, kterou nechal postavit Karel IV. Ale to neznamená, že Karel nechal postavit ve Svatém Vítu svatováclavskou kapli a do ní přemístil ostatky svatého Václava. Hrob svatého Václava je na svém místě už téměř 1100 let. 3 roky po zavraždění svatého Václava nechal Boleslav přenést 4. března jeho ostatky do Prahy a uložil je do jižní apsidy rotundy sv. Víta na Hradě, kterou sám Václav nechal postavit. A tento den je uznáván jako den jeho svatořečení.

Později byla rotunda přestavěna na baziliku a hrob zůstal na původním místě. A když Karel IV. plánoval výstavbu katedrály svatého Víta, tak právě nad hrobem svatého Václava nechal postavit svatováclavskou kapli a k ní nechal v podstatě přilepit zbytek katedrály svatého Víta. I když je kaple svatého Václava umístěna na boku katedrály, tak je vlastně jejím středobodem. Kapli mimochodem zbudoval Petr Parléř, který sám také zhotovil sochu svatého Václava, která je nad jejím oltářem. Petr Parléř je vůbec zajímavá postava, protože kromě Svatého Víta postavil i Karlův most a Mariánskou kapli staroměstské radnice. Tedy tři z nejdůležitějších pražských míst.

Ale zpět k Václavovi. Rotundu svatého Víta nechal postavit Václav, aby sem umístil ostatky svatého Víta, které dostal od východofranckého krále Jindřicha. Východofrancká říše je v podstatě předchůdkyně současného Německa. Na Hradě byl tou dobou již důležitější kostel – bazilika svatého Jiří, kde byli pohřbíváni přemyslovští vládci. Ale již krátce po Václavově smrti svatý Vít postupně nabýval na významu a necelých 50 let po jeho pohřbu se stává nejdůležitějším pražským kostelem a tím je až dodnes.

Mluvím o tom tak podrobně proto, že je důležité si uvědomit, že svatý Václav se stal již v 10. století středobodem českého duchovního dění. Neobjevil ho až třeba Karel IV. Na svatém Václavovi téměř 11 století stojí centrum duchovnosti českého národa.

Kníže Václav byl vysoce duchovní člověk. O tom mluví již nejstarší staroslověnská legenda a zajímavým způsobem to nezávisle popisuje Widukind: „O něm (tedy o Václavovi) se vyprávějí nějaké podivuhodné věci, ale protože jim nevěříme, považujeme za správné pomlčet o nich.“

Na Václava měla velký vliv babička Ludmila, která nejen přijala křest a Palladium země české od Metoděje, ale byla i jeho nadšenou duchovní následovnicí. Ludmila tak navazovala na východní byzantské křesťanství a předala to dál vnukovi Václavovi. A právě východní byzantské křesťanství bylo proti mocenskému pojetí křesťanství východofrancké říše ohniskem sváru na našem území. Rostislav pozval na Moravu Cyrila a Metoděje právě proto, aby se nemusel podřídit mocenské církevní struktuře východofranské říše.

Rostislavův synovec Svatopluk Rostislava zradil a vydal ho Frankům. A vyhnal také z Moravy Metodějovy následovníky. Svatopluk, který je jinak znám právě svými pruty, vypudil z Moravy duchovní odkaz východního křesťanství a podřídil se Frankům.

Ludmila s Václavem však Metodějův odkaz nesli dál. Východofrancký král Jindřich I. Ptáčník přitáhl s velkým vojskem k Praze a vojenskou silou donutil Čechy k placení tributu, tedy v podstatě jakéhosi pravidelného výpalného. Jenže Čechy byly vždy ochranná hráz slovanského světa před Germány a tou dobou jsme se jim vojensky nemohli rovnat. Tribut tak byl jediná možnost, jak si zachovat suverenitu a nepodlehnout i církevnímu diktátu západofrancké říše. S Němci bylo po tisíciletí důležité vyjednávat a současně se od nich nenechat převálcovat.

Tedy konflikt s Václavem nemohl být tak, jak je to interpretováno, odmítnout platit tribut, abychom získali větší suverenitu. Konflikt byl výhradně snaha o větší podřízenost Němcům a začlenění našeho území do německých struktur přesně tak, jak to udělal Svatopluk. Tedy hra, která se odehrává na našem území už více než tisíc let a odehrává se i v této době brněnským sjezdem Landsmanšaftu a odvezením Korunovačního kříže Petrem Pavlem do Drážďan.

Václavovi se podařilo tuto jemnou rovnováhu udržet a navíc byl Jindřichem skutečně respektován. Dostal od něj darem významný ostatek svatého Víta, pro který zbudoval svatovítskou rotundu. To byl velmi důležitý akt duchovní samostatnosti Čech. Svatý Václav posílil naši duchovní autonomii, což bylo trnem v oku těm, kteří se snažili naše území začlenit do mocenských struktur západní církve. Václav se ve své podstatě stal jakýmsi neformálním biskupem českých zemí, tedy jakousi přirozenou hlavou české duchovnosti, která nikomu nepodléhala. A odplata na sebe nenechala dlouho čekat.

To, že Václava skutečně zabil jeho bratr Boleslav, známe z legend, ale žádný důkaz o tom ve skutečnosti neexistuje. A jak už jsme říkali, dějepis píšou vítězové a Čechy se postupem času dostaly pod vliv struktur západního křesťanství. To, že se Václav snažil o nezávislost vůči západní církvi, se mohlo časem v legendách upravit. Navíc některé archeologické nálezy naznačují, že se tou dobou jednalo o větší ozbrojený puč než pouze o vraždu jednoho člověka. Sám Boleslav však pokračoval ve Václavově politice a navíc položil základ svatováclavské úcty, protože převezl jeho ostatky do svatého Víta a tím ho vlastně nechal prohlásit za svatého.

Ale podstatné je to, že Václav je duchovním zakladatelem autonomie české duchovnosti a nepodřízenosti západu. Není to pouze nezávislost politická, ale skutečná duchovní. Václav se i za svého života a i po své smrti stal hlavou české duchovní nezávislosti a podřízenosti výhradně nejvyššímu duchovnímu světlu, tedy Kristu a Marii.

Jedna z nejdůležitějších věcí spojená s jeho životem je Palladium země české. Je to zlatý obrázek Panny Marie, který dostal od Ludmily a nosil ho stále u sebe. Současná podoba je sice modernější než z 10. století, ale je prokázáno, že zlato té době odpovídá. Tedy pravděpodobně bylo původní palladium jen tehdejšími klenotníky upraveno. Ale tak jako tak Panna Maria je od Václavovy doby tou nejvyšší ochránkyní české duchovnosti a i duchovní nezávislosti.

To vše bylo důvodem k tomu, že Karel VI., který chtěl znovu obnovit nezávislost českých zemí na západních strukturách, se opřel o svatého Václava. A také k tomu, že český národ se během národního obrození v 19. století obrátil ke svatému Václavu. A to je také důvod, proč jsou Václav i Marie největšími nepříteli zednářů. Zednářství je totiž o podřízenosti svým vlastním strukturám, pro které je skutečná duchovnost tou nejvyšší překážkou. A proto se zednáři během 1. republiky tak snažili pošlapávat úctu k Marii i k Václavovi.

Za první republiky iniciovali stržení mariánského sloupu a na lebku svatého Václava nainstalovali americkou zednářskou čelenku. A například během výstavy svatovítského pokladu ve Veletržním paláci kurátor Jiří Fajt nainstaloval hned vedle relikviáře svatého Václava s ostatkem z jeho paže starou plechovku od barev s jakousi zvířecí kostí. Je tak celkem zřejmé, v čích službách Jiří Fajt je, i když je klidně možné, že to vše nedělá z přesvědčení, ale pouze za peníze. Je jen otázka, co z toho je odpornější.

Zednářskou čelenku je důležité z lebky svatého Václava odstranit. Ale neznamená to, že tou čelenkou je síla Václava oslabena. I když je symbolika té čelenky hrozná, světlo svatého Václava pokořené není. Záleží jen na každém člověku, jak ho dokáže vnímat, a pokud ho bude vnímat dostatečný počet lidí, pak se český národ opět znovu probudí do své síly a duchovnosti.