Církve za 1. republiky a vliv zednářů

Jako hlavní téma mám dnes pro vás připravené nahlédnutí do meziválečné doby a na to, jakým způsobem probíhalo odduchovňování společnosti pomocí nově vzniknuvších církví. A samozřejmě není překvapivé, že za tím můžeme vidět zednářské vlivy.

Nedávno jsem zde mluvil o zednářích, což vzbudilo dost velký zájem a dostal jsem k tomuto tématu dost dotazů. A tak jsem si řekl, že k tomu udělám pokračování a popovídáme si o církvích za doby první republiky, což je pro pochopení činnosti zednářů velmi zajímavé.

Vznikem Československa v roce 1918 vznikl ve své podstatě zednářský stát, který neměl ve světě obdoby. Dalším výrazným zednářským státem sice můžeme označit Spojené státy americké, ale ty vznikaly za výrazně jiných okolností a o více než 100 let dříve. Ve Francii či Velké Británii mají zednáři sice také značný vliv, ale přesto o těchto zemích nemůžeme říct, že by byly zednáři plně ovládané. V tomto směru bylo Československo za 1. republiky skutečně unikátní.

Zednářům kromě toho, že chtějí mít rozhodující společensko-politický vliv, jde zejména o odstraňování duchovnosti, a to hlavně křesťanské. Pro zednáře je nejdůležitější světlo rozumu a racionalismus, tedy vlastně velký důraz na hmotu a materiálno. Skutečné duchovno je pro ně ten největší nepřítel.

Postupné odstraňování duchovnosti můžeme vnímat u protestantských církví. Tyto procesy souvisí i s osvícenstvím, což je vlastně doba velkého rozmachu zednářství. Termín osvícenství je odvozen právě od světla rozumu, tedy od racionálního myšlení. Jenže tím se z života odstraňuje mystika, kontemplace a napojení na boží světlo.

Postupné odstraňování duchovnosti z křesťanství se děje hlavně odstraňováním křesťanské mystiky a z Krista se tak stává občan Ježíš, který učí ostatní humanismus a morální chování. Milosrdenství je sice nedílnou součástí křesťanství, ale pouze součástí, nikoliv středobodem.

Odstraňování mystiky můžeme nejlépe vidět na odstraňování svatých a odstraňování Panny Marie. Přestože můžeme mít ke katolické církvi mnoho výhrad z důvodu mocenských, korupčních i restriktivních, přesto po stránce teologické se jí podařilo udržet křesťanskou duchovní linii a mystiku 2000 let.

Protestanti vycházejí hlavně z reformačních proudů Martina Luthera a Jana Kalvína. U nich můžeme jasně identifikovat odklon od svatých a od Marie, a tedy i odmítání všeho mimo evangelia. Jenže právě svatí včetně Panny Marie – to je ta skutečná křesťanská mystika. Protestanti se na ně přitom dívají jen jako na historické osoby vhodné následování. Jenže o tom to vůbec není.

Svatí jsou prostředníky ke Kristu, kteří mohou každému pomoct, když je o to požádá. Svatí jsou v mnoha ohledech lidem blíž, a proto je pro mnohé lidi snadnější se s nimi propojit a tím postupovat ve své duchovní cestě. Jenže to je přesně to, čemu chtějí zednáři zamezit.

Sám Jan Hus byl velkým podporovatelem mariánské úcty. Sice ve svých spisech varoval před přílišným zbožšťováním Marie, upozorňoval, že k Marii se nemá člověk modlit stejně jako k samotnému Bohu, ale tyto teologické nuance jsou zcela v souladu s katolickou teologií. Velmi podobně definoval vztah k Marii například papež Lev XIII., který působil na přelomu 19. a 20. století. Jan Hus se snažil o nápravu církve, nikoliv o reformaci ve smyslu odstraňování duchovnosti. Proto je neprávem považován za reformátora. Samotní reformátoři totiž jeho jméno zneužívají ke svým účelům.

Zajímavým kritikem protestantismu byl i nejznámější psycholog 20. století Karel Gustav Jung. Jeho otec byl evangelický reformovaný farář a sám Karel Gustav jistý čas inklinoval k zednářství. Jeho hlavní výtka vůči protestantismu bylo právě odstranění mystických prvků z křesťanství.

Zednářům v nově vzniklém Československu šlo právě o odstranění spojení se svatými a s Pannou Marií. Svatý Václav a Panna Marie jsou duchovní kořeny českého národa, na kterých stojí naše tisíciletá státnost. A tu chtěli zednáři plně dostat pod svou kontrolu. Z luteránských a kalvinistických směrů vznikla po vzniku Československa Církev českobratrská evangelická. Jenže oproti církvi katolické byla velmi okrajová. Katolíků bylo u nás přes 90 %. Jenže po rozpadu Habsburské monarchie měla struktura katolické církve řízená z Vatikánu velmi špatnou pověst a mnoho lidí by přivítalo nějakou alternativu. A ta alternativa přišla vznikem církve československé.

Dva roky po vzniku Československa zakládá několik katolických duchovních v čele s Karlem Farským Československou církev. Tato církev měla původně obsahovat katolickou duchovní nauku, ale být více modernější a hlavně nepodléhat Římu. Měla to být čistě samostatná církev nově vzniklého československého národa. Jenže již na samém počátku se v ní začaly objevovat protichůdné proudy. Na jedné straně Matěj Pavlík chtěl teologicky směřovat k pravoslaví, které má proti katolictví ještě více mystiky, tedy například úcta ke svatým a k Panně Marii je tam ještě hlubší než u katolíků.

A oproti tomu chtěl Karel Farský nově vzniklou církev směřovat k moderním vědám a k reformaci. Přitom většina lidí, která k této církvi přišla, chtěla jen český katolicismus bez Vídně a Říma. Dva roky po založení Farský s Kalousem vypracovali vlastní katechismus, který odmítal Ducha svatého jako třetí osobu Trojice, Boha definoval jako „živý zákon světa“ a z Krista udělal proroka na stejné úrovni jako Buddhu, Konfucia nebo Muhammada. Tedy už jen z těchto několika věcí lze odvodit, že Farský chtěl církev vzdalující se původnímu křesťanství ještě víc než klasický protestantismus.

A po 4 letech tápání v této církvi převládl právě směr Karla Farského, tedy během čtyř let se od katolicismu bez Říma posunula výrazným protestantským směrem. Sice ne do extrému Farského katechismu z roku 22, protože to by zřejmě vyděsilo její členy úplně, ale vydala se tímto směrem pozvolněji salámovou metodou. A tedy vydala se přesně směrem, který souzněl se zednářskými cíli. Během euforie z nově vzniklého samostatného státu církev nalákala množství katolíků do katolické alternativy a během pár let se z ní stala církev, která odstranila křesťanskou mystiku a duchovnost.

Nelze tvrdit, že to byl od začátku zednářský projekt. Ale z toho, kam se tato církev nakonec vydala, lze snadno odvodit, že zednáři se v ní postupem času chopili řízení a začali si tuto církev modelovat podle svých potřeb.

Církev československá se sice zdaleka nedostala na početní úroveň katolíků, ale z asi půl milionu stoupenců rok po vzniku se rozrostla na asi 800 000 v třicátých letech, tedy nebyla zcela zanedbatelná. A když se podíváme na samotnou Prahu, tak v ní měla kolem 20 % stoupenců.

Pokud vám jméno Farský něco připomíná, tak ano. Jan Farský, poslanec v europarlamentu za STAN, je potomek bratra Karla Farského.

Mimochodem František Bílek, známý český sochař a původní křesťanský mystik, vstoupil do československé církve hned při jejím vzniku. Jeho známá Bílkova vila na Praze 6 se v roce 1929 stala zednářskou svatyní.

V roce 1971 si Církev československá mění název na Církev československá husitská. A tak bylo nakonec k tomuto protikřesťanskému projektu zneužito i jméno samotného Jana Husa.

Z toho, co jsem zde uvedl, nevyplývá, že je katolická církev nějak úžasná a že nejde hledat skutečnou křesťanskou duchovnost i mimo ni. Její historie a mocenské praktiky měly a mají mnoho vad. Ale po stránce teologické je to církev, která udržuje skutečnou duchovnost, a z jejího prostředí vyrostly velké duchovní osobnosti a křesťanští mystikové, jako například svatý František, Karel IV., Jan Hus nebo páter Špidlík. A především také svatý Václav, na kterém stojí kořeny naší země.